ČEŠI  NA  JIŽNÍ  UKRAJINĚ - Alexandr Drbal

Vznik  českých evangelických osad na jihu Ukrajiny.
Vznik současných českých evangelických osad na jihu Ukrajiny byl složitý a jejich obyvatelé pocházejí zhruba ze dvou skupin. Jedna skupina rodin - bratři Andršovi, Čápovi, Fibichovi, Hartovi (Hortovi), Hejtmánkovi, Hofmanovi, Jančíkovi, Jirsákovi (Jersákovi), Jelínkovi, Kratochvílovi, Kulhavých, Mankovi, Matějákovi, Matějkovi, Nevečeřalovi, Petrákovi, Pujmanovi (Poymonovi, Pojmanovi), Provazníkovi, Rejchrtovi (Rajchertovi), Součkovi, Svobodovi, Švejdarovi a Vintrovi - odešla z Čech v letech 1742-1743 do pruského

desetin půdy, ale k tomu neměli žádných chat. Ty bylo potřebí stavět. Zatím stloukli několik docela obyčejných prkenných boud, poněvač museli především oseti svá pole. Nesnáze ovšem byly značné. Tábořili takřka pod širým nebem, jsouce vydáni všanc větrům, zimě a dešti, nebo boudy stačily sotva pro děti. K tomu nebylo vody. V blízkosti nalézala se jediná studna, jejíž voda se hemžila hmyzem. Bylo tedy především potřebí vykopati studnu a získati tak zdravou vodu. Jakmile bylo zaseto, dali se do stavění. Všecky schopné ruce vyráběly veliké, z černého bláta uhnětené cihly, které na slunci vysušeny daly dobrý materiál ku stavbě. Chaty pak vyrůstaly takřka ze země. Čtyřicet chat stavěli najednou a nezapomněli ani na školu, která zároveň byla určena pro schůzky ke slovu Božímu. Práce šly tak rychle ku předu, že za šest týdnů na pustém dříve poli se objevila útulná vesnička pozůstávající ze dvou řad zemljanek stejného typu, jež zatím neobíleny vypadaly jako perníkové chaloupky. Zemljanky jsou celé z hlíny, i střecha je hliněná, která z obou stran pečlivě vymazána, tvoří zároveň lomený strop, čímž jizby nabývají vzdušnosti." Pravděpodobně po výstavbě obce i školy působil několik měsíců v Bohemce také již zmiňovaný učitel František Dostál.
Podle neověřených informací současně se vznikem Bohemky se nastěhovalo několik rodin bratří do nedaleké německé osady Zelený Jar (nyní Červonyj Jar Ljubašivského okresu Odeské oblasti).

Následující r. 1908 je památný tím, že se o bratry začala starat ČSR a misijní odbor Kostnické jednoty (MO KJ). Už v srpnu navštívil Alexandrovku, samotu bratrů Kulhavých a Bohemku farář František Prudký (*1872, +1939) z Olomouce jako jejich zástupce. Pro Bohemku to byl vůbec první návštěvník z Čech. Po návratu do Čech se mu podařilo sehnat pro ni učitele. Stal se jím Emil Drobný (*1879, +l921), rodák z Nosislavi na jižní Moravě, který přijel do Bohemky už v prosinci r. 1908 a byl ubytován u Františka Zlatníka (*1868, +1933). On sloužil bratřím jako učitel a kazatel do 10. března 1910, kdy odešel k bratřím do Kučova v Polsku.

V prosinci 1908 se objevila také

první známá zmínka o Bohemce v českém tisku, a to v článku F. Prudkého „Návštěva českých exulantských reform. osad na Rusi" (almanach Orloj na rok Páně 1909), kde se zejména píše: „Bohemka je jedním z nejzajímavějších míst, která jsem za svého pobytu v Rusku viděl... Bratři v Samarsku vše pozbyvší pronajali si zde zemi a hned přistoupili k výstavbě vesnice. Bez stavitelské a zednické pomoci postavili si vesnici, která svou pravidelností a výstavností všeobecný obdiv vzbuditi musí. Každá chaloupka nizoučká sice, ale jako z perníku hezoučká. Zdi jsou z hlíny, střecha je také z hlíny opěchovaná.
Stropů není a jsou ty domečky pří vší nízkosti velmi vzdušné. U každého domku jsou potřebná hospodářská stavení buď z hlíny neb ze slámy. Nad každý dům vysoko se zvedají obrovské kupy slámy. Bratři při svých starostech o své vezdejší potřeby nezapomněli na duchovní. Uprostřed vesnice se tu vypíná pěkná škola, ve které se každé neděle shromažďují k službám Božím. Aby věděli, kdy se mají scházeti, stojí v nedostatku zvonu pěkný červeno-modrobílý prapor (Ruského císařství) před modlitebnou. Jak ten je vztyčen, je čas k službám Božím".
V jiném místě tohoto článku F. Prudký popsal tehdejší hospodářské poměry na jihu Ukrajiny takto: „Sláma je zde činitel důležitý nejen jako krmivo pro dobytek v zimě, ale zvlášť užívá se jí vedle hnoje ku pálení. V době mé návštěvy právě rolníci mlátili parním strojem. Topilo se v nich slámou. Ze slámy jsou zřízeny i ploty kolo dvorců, kůlny pro hospodářské náčiní a vozy, chlévky pro drůbež atd.
Vedle slámy viděti tu i rázy hnojových cihel, jichž se ku pálení užívá. Obyvatelé Chersonské gubernie jsou většinou pod činží, tj. mají na jistou dobu najata panská pole, jež obdělávají a osívají. Ruské obyvatelstvo platí svému pánu činži obyčejně tím, že mu odvádějí třetinu neb čtvrtinu úrody, čeští a němečtí nájemníci platí hotově. Z desetiny (o něco více než hektar) se platí na rok průměrně 15 rublů. Čeští osadníci pocházející ze Zelova vynikají velice nad obyvatelstvo domorodé. Jsou opatření všemi moderními stroji hospodářskými. Viděl jsem tu vazače, tj. stroje, jimiž se obilí zároveň seče a váže a v kupy srovnává."
Začátek roku 1910 nesliboval nic dobrého. Na obloze bylo lze pozorovat Halleyovu kometu a když přišlo suché léto, zasáhla Bohemku epidemie cholery a také difteritis. Tehdy se na hřbitově, který ležel asi 400 m na východ od Bohemky zleva od polní cesty do sousední ukrajinské obce Hulanicke, objevila řada nových hrobů. „Mnohá matka a otec pochovali tam své miláčky, dítky svého otce a manželka svého muže. Loučení bylo náhlé, neočekávané a proto tak bolestné. V té době shromáždění oživla, vzala na se srdečnější ráz, vzdechy a slzy i opravdové modlitby svědčily o tom, že duše jdou k dobrému Pastýři," tak psal o tomto neštěstí v jíž zmiňované epopeji „Pouští do Kanánu" („Křesťanské Listy" 1912) R. Šedý. Přesný počet zemřelých se nepodařilo zjistit. Později byl tento hřbitov z obav před epidemií uzavřen a v r. 1911 otevřen nový hřbitov ihned za pozemkem Pavla Poláčka. V r. 1910 odešel na věčnost také Vilém Rej chrt, učitel, kazatel a malíř, rodák ze Zelova, který jako první vedl toto malé evangelické společenství po odchodu ze Zelova (1862). Byla to významná osobnost, „svatý člověk", jak říkali v okolních ukrajinských a ruských obcích, který např. byl znám také tím, že do prvních mrazů chodil boso. Seznámit se s ním chtěli mnozí věřící, hledači Boží pravdy. Za tímto účelem přijížděl do Čubovky, kde rodina Rejchrtových na začátku 20. st. bydlela, také významný ruský spisovatel Lev Tolstoj (*1828, +l910).
Rok 1912 byl rokem 500. výročí návštěvy Pskova v Rusku a Vitebska v Bělorusi Mistrem Jeronýmem Pražským (*1360, +1416), ale byl to také rok hromadného stěhování bohemských. Přistěhovaly se rodiny Františka Jančíka (*1877, +1937) a rodáka ze Zelova Josefa Matějky (*1887, +l933) ze sousední obce Žachovka a odstěhovali se a založili 14. února 1912 obec Sirotinku (pak Čechoslavie, Čechy, nyní Veselinivka v Odeské oblasti) Vilém Horta, Pavel Kratochvíl, Josef, Karel a Pavel Poláčkovi, Antonín Zlatník, pak také Jan Zatřepálek a ze Zeleného Jaru Jan Hejtmánek, Alois Manek, František Suchánek a Jan Švejdar. Jiné rodiny zas přesídlily do německé obce Sophienthal čili do „Žofínského údolí" (později Nová Svoboda, nyní Novosamarka) a osm rodin se odstěhovalo do Kanady.
Příčiny tohoto přesídlení jsou shrnuty v cestovní zprávě představitele České misijní jednoty faráře Františka Bednáře (*1884, +l963) z Klobouk, který v červnu 1914 navštívil Alexandrovku, samotu br. Kulhavých a Bohemku. On zejména píše: „V Bohemce jest nyní dvacet rodin reformovaných. Jest to zvláštní vesnice - bez stromů. Bratři jsou totiž v nájmu a nevědí, zda po vypršení lhůty nájemní opět jim bude půda ponechána, a proto ani stromů nesází." Tato nejistota je i nutila stěhovat se dále, protože najatá půda nemohla uživit rozrůstající se rodiny. Samozřejmě, existovala i jiná cesta k půdě. Bylo možné přijmout pravoslaví a pravoslavný si v Ruském císařství mohl koupit půdu. Není ovšem znám ani jeden případ, kdy by se bratři vzdali víry otců. V této zprávě se F. Bednář poprvé v českém tisku zmiňuje o Sirotince.
Na závěr lze zdůraznit, že Bohemka a Sirotinka jsou poslední obce, které byly založeny potomky českých pobělohorských evangelických exulantů na jejich cestách pruským Slezskem a ruským císařstvím (1742-1912). Pak se stěhovaly už jen jednotlivé rodiny, většinou z důvodů rodinných, ekonomických nebo i politických. Cílem byly prakticky vždy existující české evangelické obce, mezi nimiž se nehledě na obrovské

Podle připravované historie Bohemky

Bohemka je velmi dlouhá a dělí se na dvě půlky, Bohemku a Účastek. Jde vlastně o jednu ulici, která od roku 1905 tvořila vesnici. Po obou stranách jsou domky, je zde škola, kulturák, v něm i pošta, kancelář kolchozu, místní zdravotnické středisko. Asi po třech stech metrech se silnice rozdvojuje na dvě ramena a začíná Účastek. Ten si už stavěla druhá generace, děti českých přistěhovalců, protože Bohemka byla již plná. Celá vesnice tedy vypadá asi jako položené Y. Kostel bude stát přímo uprostřed. Účastek je asi pět set metrů dlouhý a domky jsou vždy ze zevní strany každého ramene. Uprostřed je dolina, které se říká Bálka. Tam je tráva a pasou se tam kozy, krávy... Domy se tam stavět nedají, protože je tam příliš mokro. Dvorky byly původně široké dvaatřicet metrů. Potom to solsovět zatrhl a děti si začaly stavět domy u rodičů, aby oba měly předepsanou šíři šestnáct metrů.
Žijeme zde poklidným vesnickým životem, který nás pomalu učí nikam nespěchat, rozprávět o počasí, kolchozních problémech, hospodaření, neustálém zdražování a krizi na Ukrajině a v Rusku. Jsou to taková stálá konverzační témata a my si pomalu zvykáme, že s tím je potřeba si popovídat o bídě a neustálé práci, a s tím zase o historii, češství, které v nich stále žije, a o naději do budoucna. Jsou zde lidé různí, někteří velmi skeptičtí, jiní optimističtí, ale těch je mnohem méně. Patří k nim zejména široká rodina Jančíků a Hortů.
Pan Horta se kromě toho, že je předsedou kolchozu, stará o přípravu prostor pro shromáždění, shánění lidí a materiálu na stavbu kostela, a navíc je na něm i zodpovědnost za stavbu vesnického plynovodu. Ta probíhá již asi tři roky a nemá konce, protože dělníkům se nechce pracovat. Život vesnice závisí na chodu kolchozu, protože tam všichni pracují a mají z něho obživu. Nikdy bychom nevěřili, jaká tady může být inflace. Ceny se mění ze dne na den. Zdražují tady úplně všechno, dvakrát, třikrát, čtyřikrát i vícekrát.
Ve městech je jídlo velmi drahé, kdo nemá příbuzné na venkově, je na tom špatně. V Bohemce žijí většinou starší lidé, jejichž děti odešly do měst a přijíždí pouze na svátky. Rodiče drží velká hospodářství, aby měli co dát dětem.
Lidé jsou stále v práci, ale pracovní tempo je nízké. I přesto je Bohemka jednou z nejlepších vesnic v okrese - co se týče výnosů kolchozu, čistoty a pracovní morálky.
Večery trávíme obvykle na návštěvách. Lidé tu vzpomínají na staré časy a teskní nad tím, že už se Češi podrobují ukrajinským a ruským vlivům, stěhují se do měst, závidí si, kradou a vůbec. Češi zde byli v celém kraji vyhlášenou elitou, dbali na to, aby si Čech bral Čecha, ale po válce se děti rozutekly do měst a dnes je vesnice česko-ukrajinská. Kromě toho jsou zde Češi rozdělení na dva tábory, podobně jako i my, na ty souhlasící s režimem a na ty nesouhlasící.
Denně skládáme jedno či dvě auta cihel na stavbu kostela. Dnes jich máme složeno kolem 25 tisíc, ale ještě zdaleka nekončíme. Bylo by dobré to zvládnout co nejdříve, protože co je doma, to se počítá. Při koupi dřeva došlo například k situaci, že ač bylo dřevo již zaplaceno, než s ním k nám auto dojelo, „koupil" ho někdo jiný, kdo bydlel blíž. Takové věci se tu dějí běžně. Obchody jsou zde dva, jeden s potravinami a jeden s průmyslovým zbožím. Obě prodavačky bývají ale střídavě v jednom či druhém a někdy ani to ne, což závisí na televizním programu. Místní lidé si na to zvykli, protože vědí, že se nikde nedovolají. I nad tím, že stále nejde proud a vody je málo, si jen postesknou. Telefon jim nejde, autobusy nejezdí, pošta chodí dvakrát, někdy i třikrát týdně, auta nemají, a když mají, tak není benzín.
Ukrajinský sabat
V Izraeli ustávají lidé pravidelně s prací, nesmí skoro nic dělat. Na Ukrajině ustávají lidé nepravidelně s prací a nemohou skoro nic dělat, i kdyby chtěli. Vypnou jim totiž proud.
Můžete si být jisti, že každý den bude váš televizor, kazeťák i rádio asi pět až šest hodin mlčet. Kdy? Každý den jindy. Jen večer od půl sedmé do půl osmé je to jisté. Pračka dopere, trouba dopeče, žehlička dožehlí. Zavřete knížku či sešit a jdete do kuchyně. Rozsvítí se petrolejka, začnou se louskat ořechy, hrát pexeso. Máme konečně čas si pohovořit celá rodina dohromady, zdřímnout si, popřemýšlet o věcech důležitých i méně důležitých, nebo se ztišit a pomodlit, za hodinku se pak s novým elánem vrhnout do práce.
Ve většině chalup už došel petrolej, tam mají opravdové černé hodinky. Kdyby i u nás v Čechách tak jednou za den vypnuli na hodinu proud, lidé by se museli zastavit ve svém spěchu, možná by bylo méně rozvrácených rodin, méně přepracovaných, nervózních podnikatelů, méně computerových otroků... Možná právě toto chybí naší uspěchané době - sabat, chvíle odpočinutí, chvíle zastavení.
Zase taková idyla to není. V nedaleké nemocnici prý zemřel chlapec, protože zhasli, zrovna když byl na operačním sále. Teď prý někdy operují i tak, že jsou jen v přízemí a svítí světly aut do oken. Ten člověk, co světlo vypínal, asi nevěděl, že zabíjí.
Lidé tu dobře rozumí Ježíšovu výroku z Janova evangelia: „Já

Setkání s historií

V hodinách dějepisu jsme si při probírání dějin SSSR zapisovali do sešitu:1933 - hladomor.
30. léta - masová likvidace nepohodlných lidí.
1942 - bitva u Stalingradu.
1986 - havárie atomové elektrárny v Černobylu.
Byla to fakta, která jsme se museli učit, moc nás to nebavilo. Teď jsme potkali lidi, kteří nám vyprávějí, jak v roce 1933 jedli placky z akátových listů, hledali pod sněhem kořínky, k obědu měli vodu z vařených brambor, kterou jim dali sousedi. Běhali bosí po poli a sbírali chlupatý plevel. Když ho jedli, měli ekzémy, byli opuchlí. Zahrabávali trochu kukuřice do sněhu, aby jim ji soudruzi nesebrali. Jejich vnuci se ptají: „A to jste neměli ani chleba?" - „Co je to za hlad, když je chleba!" odpovídají babičky.
Často si povídáme o příbuzných; staří lidé rádi vzpomínají. „A co dědeček?" ptáme se. „Odvezli ho v noci havrani," tak se říkalo oněm pověstným pánům v dlouhých černých kožených kabátech, „už jsme ho nikdy neviděli." Slyšíme, jak těžký život měli sirotci po odvezených rodičích.
Stačilo dostat dopis ze zahraničí... a bezplatná jízdenka za pracovní příležitostí na Sibiř byla jistá. „A proč odvezli strýčka?" ptáme se. „Hrál na kobzu." Kobza je strunný nástroj. „No a?" „Udělali sjezd kobzarů, tam je všechny sebrali, odvezli a nechali stát na mraze. Jen si počkali, než všichni zmrznou." Otázku „PROČ měli být zlikvidováni tito hudebníci" snad ani nemá cenu pokládat. Nikdo neví.
Ve vsi je asi dvacet členů Svobodovy armády. Nadporučík z domku odnaproti došel z Buzuluku až do  Prahy. Je těžké jim vysvětlit, jak byla jejich armáda zneužita ke komunistické propagandě na úkor legionářů z Francie a Anglie. Cítí se odstrčeni. Často šli dobrovolně, chtěli osvobozovat vlast svých předků. Ztratili v bojích o naši republiku bratry, syny...   
Tři týdny jsme bydleli u účastníka bitvy u Stalingradu. Po válce nemohl jít několik desítek let do lesa, doléhaly tam na něj hrozné vzpomínky na roztrhané kamarády. Nesmyslné boje, rozkazy Stalina.
Nedávno zemřel syn jedné sestry ze sboru. Něco málo přes čtyřicet. Jako řidič musel evakuovat lidi po havárii v Černobylu. Jiný syn jiné sestry pracoval přímo uvnitř elektrárny, protože na vojně byl u chemického vojska. Většina kamarádů, kteří tam pracovali s ním, už zemřela. Čeká, kdy se i u něho projeví následky ozáření. Každý měsíc je v novinách sloupek, ve kterém se zveřejňuje, o kolik byla v souvislosti s inflací zvednuta částka poskytovaná obětem havárie.
Cítíme se najednou tak nějak blíž těm strohým údajům v dějepisném sešitě...   
Z tohoto zdroje byl čerpán text:

(1995)
Mnoho dalších informací vám řeknou odkazy z Wikipedie
vachuler@volny.cz